Jako rozmazlená princezna

 

aneb – všechno, .. i to vítězství, je... relativní…

Článek kdysi jako poděkování za laskavost, trpělivost a ochotu mnoha dobrým lidem kolem mě napsala moje mamka Lída Harcubová. Vyšel tehdy v několika novinách.

Na naší škole je asi 250 dětí. Hodných i zlobivých, nadaných i normálních, jak to má být na každé správné škole. Jen jedna holka se někdy chová jako rozmazlená princezna. Jmenuje se Maruška...

Před osmou ráno všechny děti pospíchají do školy, ale ta holka ne, veze se autem. Když ta červená škodovka zastaví před školou, tak náš pan školník k ní hned pospíchá. A bere tu holku do náručí jako ženich, co o svatbě nese nevěstu přes práh.

"Čau Maruško.."

"Ahoj Ondro, máš se?"

"Dobrý a ty?"

"Docela to jde..."

Ta holka je jinak skoro normální, z docela normální třetí třídy. Jen má ve třídě takovou zvláštní židličku, vypolstrovanou vesele zelenou koženkou. Do té ji pan školník posadí a "Ondro, dík!" Hned je u ní celý hrozen spolužáků. Některý svlékne bundu a přišněruje popruhy kolem těla, jiný chystá věci z aktovky a další poutá nohy do klipsen. Všichni vědí, co je potřeba stihnout do zvonění.

Za barevnou židličkou je koberec a žíněnka. Tam se povaluje Maruška při čtení a o přestávce je plná hraček a dětí. Do této třídy se Barbíny, koně, psi i auta mohou nosit, v této třídě se vůbec smí víc věcí ... Třeba o hodině opustit místo, když Marušce upadne tužka, či po zemi hopsá její neposlušná guma. Vyskočí třeba tři děti najednou a paní učitelka nehubuje za narušování hodiny. Ta v dětech pěstuje už třetí rok ohleduplnost a pozornost.

U dveří stojí růžový invalidní vozík. Celá třída se už na něm povozila. Děti naskočí, otáčí obručemi, popojedou, zase vyskočí a běží dál. Maruška nenaskočí. Veze se zase jako princezna a bezelstná dětská ústa vysloví malou závist: "Maru, ty se máš, pořád se vozíš a my musíme chodit." Maruška si možná jen tak v duchu opáčí: "Závidíš?" - a pak si třeba dodá - ".. já tobě taky..". To ale bez nostalgie, té není dětská mysl schopná..., to jen dospělí tak blbnou, když vidí postižený dítě na vozíčku. Hned je napadne "chudák holka" a zamáčknou slzu. Děti ty ne, ty se dovedou smát s Maruškou ať je na vozíku, nebo chodí...

Ta třetí třída je taková čtrnáctičlenná rodina. Třináct dětí a jedna ..."mamka". To je paní učitelka Schoberová. S trpělivostí sobě vlastní znova a znova vysvětluje násobilku i vyjmenovaná slova, aby všechny děti uměly všechno. Sama říká: "Mít třináct dětí ve třídě je někdy horší, než čtyřicet. . Na každého vidím, než jednoho okřiknu, už zase zlobí jiný..., co já se naotáčím, co se nadomlouvám!" Ale milují ji všichni, není to jen úča, je to naše paní učitelka.

A ještě k té rozmazlené holce, co se nechá nosit a vozit. Má snad všude protekci. Pan ředitel má starost, kde sehnat peníze na počítač, který by jí pomohl ve škole i v životě, paní učitelka vymýšlí zábrany, aby nepadala a nekřivila si páteř, kam madlo přišroubovat k lavici, aby se jí lépe psalo. Nebo jak cvičit v tělocviku, zda kruhy, žebřiny či žíněnka. Ve školní jídelně jí paní kuchařka nakrájí maso i knedlíky do hlubokého talíře, aby se jí to lžičkou dobře jedlo, když ta pravá ruka je /jako nohy/ ochrnutá a nechce poslouchat. Rada školy přemýšlí, kterou třídu přidělit Marušce napořád, aby to měla všude blízko. A pan starosta jen tak mezi řečí pronese: "Maruška se nemůže přizpůsobit škole, musí se škola přizpůsobit jí!" a už zařizuje úpravu jednoho školního WC na bezbariérové. Hledá cesty, kde vzít peníze na postavení výtahu, aby Maruška jednou mohla sama i do té krásné nové tělocvičny.

Vedoucí rekreačního střediska nechá Marušku kdykoli plavat u nich v bazénu, v místním kině je pro ni vždycky místo u dveří a lanovkáři zpomalí lanovku, aby Marušku dobře posadili a vysadili, když jede na výlet na Čerťák. Pan doktor přemýšlí, kde sehnat elektrický invalidní vozík, aby Maruška mohla na "procházky" taky někdy sama bez mámy, kde zajistit zkušeného odborníka na homeopatii či akupunkturu, vrtá mu hlavou, zda je lepší to cvičení v Jilemnici, nebo se obrátit na Jablonec n. N. ? Sestřička na středisku sepisuje kam napsat a poslat "žebravé dopisy" , aby byly peníze na Maruščino léčení třeba v zahraničí... - "... přece proboha někde někdo musí vědět, jak té holce pomoci!" - říká.

Tolik lidí se o tu "rozmazlenou princeznu" stará, tolik lidí jí věnuje svou pozornost! Všichni bojují nerovný boj s velikým nepřítelem, s dětskou mozkovou obrnou. Ale bojují, seč jim síly stačí, ať věří či nevěří ve vítězství.

Ono to vítězství je - jako všechno - relativní. Třeba je vítězství naučit 250 dětí, tedy naši budoucí generaci, dívat se na mrzáka na vozíčku jako na normálního člověka, třeba je vítězství, že učitel, ředitel, doktor či starosta se umí zastavit ve svých vážných, vážených a zodpovědných pracovních funkcích a že si dokážou udělat čas na jednu žákyni, pacientku, občanku města, malou, jakoby rozmazlenou princeznu, Marušku Harcubovou z Harrachova.