Náš zázračný den a neuvěřitelné setkání s dalajlamou v roce 2006

 "Když odcházel, byly jsme s mamkou od něj metr či dva. Zůstal stát v malém úklonu, s rukama sepnutýma na prsou, stále se usmíval a díval se - fakt na mě... Na ten sluníčkový úsměv nikdy nezapomenu..."

Ještě jsme se úplně nevzpamatovaly z toho krásného zážitku, který jsme prožily tento týden v Praze. Přes dvě hodiny jsme seděly jako pěny, skoro nedýchaly a napjatě naslouchaly. To aby nám neuniklo ani slovíčko z toho nepopsatelně zajímavého povídání charismatického tibetského mnicha - Jeho Svatosti dalajlámy. Povídání plné laskavého nadhledu, úsměvů i upřímného smíchu, plné pochopení složitosti života i negativních emocí a hlavně - plné soucitu. Soucítění je tolik typické pro tohoto - jak sám o sobě říká - obyčejného buddhistického mnicha.

Není to jen obyčejný mnich, je to duchovní a světský vůdce Tibetu. Jeho Svatost čtrnáctý dalajláma - celým jménem Džampal Ngawang Lozang Ješe Tändzin Gjamccho - se narodil 6. července 1935 ve vesnici Tagccher v Amdu v severním Tibetu, v chudé rolnické rodině. Ve dvou letech byl rozpoznán jako reinkarnace posledního třináctého dalajlámy. Přesně bylo předpověděno místo, kde se budoucí dalajláma narodí, jeho vyhledání a označení probíhalo tradičním způsobem.

V roce 1939 byl přiveden do Lhasy, kde byl o rok později prohlášen hlavou tibetských buddhistů. Začal se vzdělávat v palácích Potala a Norbulingka pod vedením svého hlavního učitele Ling Rimpočeho a mladšího učitele a učence Thičhang Rimpočeho. Začal obvyklým způsobem výuky - buddhistickými texty, logikou, historií, poezií, astrologií a později s rozsáhlými studiemi dávných tanter. Před dosažením dvaceti let se začal učit anglicky.

Jak jsme asi všichni viděli ve filmu "Sedm let v Tibetu", který byl natočený podle skutečných událostí té doby - v šestnácti letech musel převzít odpovědnost vyplývající z jeho funkce dalajlámy. Začaly veliké problémy s postupující čínskou okupací. Na pozvání Mao Ce-tunga navštívil Čínu v roce 1954. Mezi tibetským národem a čínskou armádou však nebyla žádná dohoda možná. 17. března 1959, tedy sedm dní po neúspěšném povstání Tibeťanů proti čínské nadvládě, dalajláma opustil Lhasu. Bylo mu poskytnuto útočiště v Indii. Žije v exilu dodnes v malém městečku Dharamshala na severu Indie, kterému se říká "malá Lhasa". I tady zůstává dalajláma duchovním vůdcem tibetského národa a oficiálním představitelem jeho exilové vlády.

V roce 1959 zahájil kampaň za mírový návrat tibetské nezávislosti. Za tuto záslužnou činnost byl vyznamenán v roce 1989 Nobelovou cenou míru.

Jeho aktivity jsou velice široké. Výuka, zasvěcení a přednášky o buddhistických textech pro četné posluchače a vyznavače buddhistického myšlení probíhá v Bodhgáji, Dharamsale a různých jiných místech v Indii. Při svých cestách po celém světě přednáší o buddhismu a světovém míru, porozumění a soucítění. Napsal mnoho knih, mezi nimi dvě autobiografie "Má země a můj lid" a "Svoboda v exilu".

V únoru 1990 přijel tento nejznámější buddhistický mnich a vlivný světový myslitel na pozvání prezidenta Havla poprvé do naší republiky a od té doby nás poctil návštěvou pošesté.

Tentokrát přijel dalajláma znovu na konferenci Forum 2000, a taky měl přednášku v basketbalové hale Sparty v Praze na Letné. Vstupenky byly v mžiku vyprodány, my ten "mžik" naštěstí stihly. Vyhrazená místa pro vozíčkáře /a doprovod/ byla ta nejlepší, jaká jsme si mohly přát - přímo za hrazením, tedy nejblíže malého pódia, odkud měl náš milovaný dalajláma mluvit.

Před jeho vlastním vystoupením byly promítnuty, na třech velkých plátnech po stěnách, krátké a moc zajímavé filmy, zabývající se tibetskou problematikou. Poté vystoupal na pódium tradičně výborně naladěný a do červené látky oděný mnich - Jeho Svatost - čtrnáctý dalajláma.

Mluvil bravurní angličtinou, mluvil vážně i vtipkoval. Začal s rukou u obočí, z očí malé škvírky a potutelným nakukováním do zhasnutého prostoru haly. "Když mluvím k lidem v potemnělém sále, mám pocit, že mluvím víc s duchy než lidmi..." - smál se a my všichni s ním. Toto ani přítomná skvělá překladatelka překládat nemusela. V hledišti se s námi taky smála velká buddhistka - naše oblíbená herečka Květa Fialová.

Hodně vážně pak dalajláma mluvil o soucitu a negativních emocích. Zmínil útok na USA 11. září a mluvil o lidech, kteří ho provedli. O jejich vysoké intelektuální úrovni a jejich schopností použít špičkové technologie. Tedy vlastně o tom, že i velmi inteligentní osoba může být vedena negativními emocemi, které nelze jen tak v mozku nějakým knoflíkem vypnout. Že tyto emoce mohou vznikat třeba bezcitnou výchovou, či násilím v rodině.

"Je proto nutné stále cvičit svou mysl k soucitu, toleranci a odpuštění." Řekl, že hlavně mezi zástupci jednotlivých náboženských vyznání je třeba učit se vzájemnému a hlavně upřímnému respektu. "Všechny problémy vycházejí z destruktivních lidských emocí. Abychom je mohli omezit, je třeba rozvíjet soucit a odpuštění. Naučme se odpouštět."

Prý Jeho Svatost dalajláma sní o tom, že se jednou opět podívá do Tibetu. Dávno ustoupil od svých požadavků a už po Číně nepožaduje úplnou nezávislost pro Tibet. Stačila by forma autonomie a záruky zachování tibetského jazyka, kultury a uvědomění.

Setkání s tímto charizmatickým a chytrým člověkem bylo pro nás laskavě a dojemně úsměvné, vážné i poučné a plné pozitivních emocí. Ten člověk nám všem dal něco ze sebe a předal to svým bystrým rozumem a nesmírným citem. Jeho jméno v překladu zní "Oceán moudrosti" a to on - sakra - je! Díky díky díky.. asi osudu, že nám bylo dopřáno se s ním setkat.