Skvělej a úžasnej irskej písničkář Glen Hansard v Rock Café v Praze … a můj drobnej problémek - „malej páníček“ …

Tak to byl teda „nářez“ ! Úžasnej koncert, narvanej sál, šťastná Maruška… - no, co si můžu víc přát..? Jeden „mastnej“  kluk to trochu narušil, ale jinej to vyřešil...

Jely jsme s Maruškou v sobotu po škole do Prahy, protože v 8 večer začínal koncert Glena Hansarda, irského písničkáře a „božího“ zpěváka … řekla bych - „rockových balad od srdce“. Nevím, kam se jeho styl hraní a zpěvu dá zařadit, ale vím, že to byl úžasnej zážitek. Bylo krásný pozorovat to Glenovo nadšení a je naprosto jasná jeho lásku ke hraní a zpívání. Vtáhne vás do toho a … když text znáte - zpíváte a ječíte a tleskáte, celé tělo se zaplní tou jeho rytmickou ohromnou energií.  Zpíval v Rock Café na Národní třídě…

Přijely jsme raděj o tři čtvrtě hodiny dřív a bylo to dobře. Už před pódiem postávalo docela dost lidí, ale natlačila jsem s úsměvem Marušku mezi ně se slovy:

„Můžu vám sem šoupnout jednu vozíčkářku? Přes ni uvidíte, nebojte, ale ona přes vás ne..!“ Nikdo neprotestoval, naopak, bez problémů a vesele ji, vlastně nás obě, pustili mezi sebe.

Začalo to všechno naprosto nečekaně a skvěle. Kapela The Frames, se kterou zpívá a hraje Glen Hansard, přicházela na pódium - obecenstvem. Není tam totiž v Rock Café jinej přístup. Tak se stalo zajímavý a opravdu nečekaný … přímo blízký a úplně  „dotekový“ - setkání s Glenem Hansardem. Poklepal mi na rameno nějakej holohlavej pán a rozpačitě /anglicky/ se ptal, jestli kolečko Maruščinýho vozíku jej udrží, když na něj stoupne. Maruška řekla: „Yes, no problem!“ … a pán vyskočil na pódium přes to Maru kolečko. No a další noha na tom kolečku byla - Glenova. Položil Marušce ruku na rameno, a pak ji dal na její hlavu … né, že by se o ni opíral, víc jako omluvně ji pohladil, jako „.. sorry. že ti šlapu na vozík ..!“..  a vyskočil na pódium taky. Další členové kapely The Frames šli jinými směry k pódiu, takže už nikdo neskákal přes Marušky vozík. To jen tak pro zajímavost...

Hráli v sestavě … z leva – kytara, housle, Glen – kytara a zpěv, bicí, basová kytara a zpěv /občas klávesy/. Nastoupili a hráli naprosto úžasně a naplno od první písničky do poslední. Dvě plné hodiny.

A Glen Hansard? To je teda případ... Ale profitujem z toho všichni, kdo jej máme rádi. Ve svých třinácti letech přestal chodit do školy a začal si vydělávat hraním v dublinských ulicích. A „dotrénoval“  se k hudbě naprosto úžasné... Kromě působení ve své domovské kapele The Frames natočil Glen Hansard také album s českou zpěvačkou a klavíristkou Markétou Irglovou. Jejich album The Swell Season vyšlo v roce 2006, jeho název odkazuje na Škvoreckého román Prima sezóna. A impulsem pro jeho vznik bylo přání Jana Hřebejka použít Hansardovu hudbu v filmu Kráska v nesnázích. Naprosto povedená kombinace, nečekaná a přepěkná.

Glen Hansard si zahrál ve filmu Alana Parkera The Commitments, kde ztvárnil roli kytaristy jménem 'Outspan Foster'. Sám se později vyjádřil, že si účast ve filmu vyčítá, protože ho odvedla od budování vlastní hudební kariéry.

 

V roce 2006 si zahrál spolu s Markétou Irglovou hlavní role ve filmovém muzikálu Once, režírovaném bývalým členem The Frames Johnem Carneyem a částečně inspirovaném jeho kariérou pouličního hráče v Dublinu. Pro tento film také napsal hudbu.

Bylo vidět, že Glen se dobře baví a že si koncert spolu s diváky užívá.

Přiznám se, že nejsem moc příznivcem diváckých popěvků, které zpěvák diriguje z pódia. Trošku je to podbízivé a laciné. U Glena Hansarda to ale působilo úplně přirozeně a bylo vidět, že takový kontakt s publikem jemu i všem dělá hodně dobře.

Glen jezdí do České republiky rád. Má tady hodně přátel a příznivců, a taky je z pódia pozdravil (hlavně ty z Valašského Meziříčí). Proto se ani nedivím, že i když jsme po celé Praze neviděly jediný plakát na koncert The Frames, koncert byl vyprodaný.

Tohle je seznam písniček, které na koncertě zazněly:

Turbit

Keepsake

Rise

Finally

God Bless Mom

Falling Slowly

7 Day Mile

Song For Someone

Revelate

Fake

Sad Songs

Angel At My Table

People Get Ready

----------

The Cost

Santa Maria

Mighty Sword

----------

Perfect Opening Line

Star Star / Hotellounge

A pro zajímavost – Maruška zjistila na internetu, že další jeho vystoupení bude v Praze v divadle ARCHA  4. února 2007 a lístky už jsou v prodeji. Pro vozíčkáře je vstup zdarma a pro doprovod za polovic. Tak se už s Maruškou moc těšíme na další zážitek.

PS:

Toto jsem nemohla pominout …, nesdělit. Kousek od nás, taky skoro u pódia, stál … „malý páníček“. Takový ten liliputek, starý asi jako Maruška. I když nevím, nedal se věk moc odhadnout, možná i jako Maru bráchové, kolem třicítky, fakt nevím. Jen bylo zajímavý pozorovat, že on stál a Maruška seděla na vozíku a měli hlavy stejně vysoko. Páníček měl malé manšestrové sáčko, krátké zvlněné namelírované a trochu nagelované vlasy a byl takový vážný, tichý … až smutný…

Trochu jsem měla kvůli němu od začátku starost.

Když jsme tam totiž všichni stáli asi hodinu a stále se ještě nehrálo, protože klub byl sice už plný, ale venku bylo asi ještě 100 čekajících lidí, tak nejednou vedle mě stál vysoký tmavý kluk, mastný vlasy a náušnice v uchu, který odstrčil bez vysvětlení toho malýho páníčka stranou. No, co mám říct - viděla jsem rudě… /.. to bylo něco pro mě, prdlýho „ochránce chudejch“, tentokrát „malejch“../

„No, to si snad děláte srandu? Myslíte, že ten kluk přes vás uvidí?“ – musela jsem reagovat. Ostatní koukali jinam…

„Já jen první tři písničky.., fotím pro Rock Café..! – chabě se ten mastnej bránil. Upřímně, na fotografa nevypadal ani náhodou…

„No, tak snad by bylo dobrý to tomu klukovi říct, vysvětlit mu to .. a omluvit se hlavně, ne.. ?“

Ten malej tam stál, odsunutej za nás větší, .. mlčky, odevzdaně a … nebránil se .., vůbec  neprotestoval. Bylo mi nanic a bojovala jsem sama se sebou. Mám mu říct, aby šel blíž k Marušce, aby viděl …  a tomu mastnýmu vysvětlit, že přes něj i tak uvidí … a může fotit třeba .. jak o život? Nebo se na to vykašlat, protože mi taky ten malej může říct: „ .. starej se o sebe, babo praštěná .., starostlivá !“ Ale dívat se na tu nespravedlnost a nezasáhnout mi prostě nešlo, … tak jak..?

Nevěděla jsem fakt, co dělat, tak jsem si dala sama pro sebe limit – tři první písničky! Jestli ten mastnej kluk nevypadne, jak říkal, tak toho malýho „ochráním“. Ať chce, nebo ne… /... to je strašný, co?.., třeba nejsem normální, mě v tu chvíli napadlo…!/ Nikdo kolem nás tu starost o malýho kluka – liliputka - neměl/...

A já přesto měla z toho překrásnýho „dotekovýho“ začátku koncertu … vyrušení. A narušení... Byl to ten můj limit mastnýmu „o prvních třech písničkách“ a záchraně malýho páníčka. Ale...!

 Já v rámci té hudební krásy jsem na malýho kluka chvíli zapomněla. No, fakt nevím, kdy jsem se podívala, kde ten mrňavej stojí… a zda vidí!!!, … což jsem měla v úmyslu, nastane-li problém, řešit. A najednou - koukám jako blázen..! Mastnej kluk nevím, kdy odešel a ten malej? Stál přímo u pódia a spokojeně trsal do rytmu Glenovejch úžasnejch písniček.

Ulevilo se mi nesmírně. Vyřešilo se to vlastně samo. No, úplně samo ne, ale dobrou vůlí vysokýho mladýho kluka, kterej stál hodinu před začátkem u pódia, aby dobře viděl. A ten toho malýho nakonec pustil před sebe. Občas jsem během koncertu koukla na ty dva a trochu se mi dojetím stahoval krk – byli v pohodě. Do rytmu přešlapovali z nohy na nohu, - malej jako velkej.

Maruška tleskala jak o život, zpívala většinu písniček, prostě zažily jsme dvě hodiny přepěkný vzrušující hudby. A Glenovy usměvavé oči mnohokrát za koncert zalítly dolů pod pódium - na šťastnou a rozzářenou Marušku.

Zažila Lída a Maruška Harcubovic, v listopadu 2006