Irsko, šťavnatá zemička na okraji Evropy

 

(článek z roku 2008)

"Tak zase na cestách?" - psal Tomáš. "A co Irsko? Zima, prší, co? Znám to ze Zélandu.., ale to je jedno. Lepší někde moknout, než dřepět doma - no ne?"

Jo, jo, taky to tak s mamkou máme, .. a Irsko mě fascinovalo a lákalo už dlouho...

Irsko je zemí tajemství, pověr a lidových tradic. Do irských pověstí neodmyslitelně patří skřítkové, víly, mluvící kameny, talismany, a také svatý Patrik, zbavující "smaragdový ostrov" hadů. Irsko je krásná malebná země plná šťavnaté zeleně, stromů, kamení, zajímavých památek, zvláštního povětří a srdečných lidí.

Irové museli neustále bojovat o svoji svobodu a přestože žili řadu století pod cizími nadvládami, ať Vikingů, Normanů, či anglických králů, nikdy neztratili svoji identitu. Za anglické vlády byla půda rozdělena na velká panství, která vlastnila anglická šlechta žijící mimo Irsko a na této půdě prováděli otrockou práci irští rolníci. Léta 1846-1851 se do irských dějin zapsala černým písmem jako "bramborový mor". Tato základní potravina byla napadena ničivou plísní a následkem hladomoru zemřelo přes milion lidí. Další víc jak milion Irů uteklo do zámoří, hlavně USA a Kanady. Počet obyvatel klesl, dnes jich zde žije kolem čtyř milionů. Irové jsou hrdý národ, pyšný na svůj původ a symboly. A milující národní sporty, jako fotbal, rugby, hurling a gaelký fotbal. Ve všech parcích děti hrají některý z nich...

Hlavní město Dublin, irsky Baile Átha Cliath - "Město u brodu s rákosovými ploty", je moderní tepající velkoměsto s milionem obyvatel a už dávno žádné rákosové ploty nemá..

Uprostřed hlavního náměstí O´Connell Street je zvláštní nepřehlédnutelný monument - Spire of Dublin. "Kovová jehla", kontroverzní 130 m vysoký ocelový sloup, je něčím fascinující. Nevím, asi proto, že se nedá od spodu vyfotit, že nemá žádný účel, význam, ani zřetelnou myšlenku, je jen - okouzlující. Mění se v závislosti na světle. Třpytí se a září, když je obloha jasná, je šedý, když tradičně prší a v noci je těžké odhadnout, kde vlastně končí..., jako moře. Stal se místem, kde se schází přátelé, turisté i milenci.

Navštívily jsme prestižní universitu Trinity College z r. 1592, s vyhlášenou knihovnou. Prošly jsme komplex budov, nádvoří, fotily se u známé zvonice a měly to štěstí vidět velkou slávu - promoci absolventů lékařství. A že jsme milovnice knih, zajímala nás stará knihovna z konce 18. století, která uchovává více než 200 tisíc historických textů. Ten nejvzácnější je Evangeliář z Kellsu z r. 800 n.l. - bohatě zdobený rukopis čtyř evangelií. Posvátná podívaná. V 70 m dlouhé knihovně bezděky šeptáte a skoro nedýcháte. A ještě něco, co jsme vůbec nechápaly. Že v tak starých budovách jsou všude nájezdy a plošiny pro vozíčkáře. Studují zde i postižení studenti a dokonce do té úžasné knihovny, zbudovali výtah. Co asi na to irští památkáři..?

Kousek odtud stojí na ulici bronzová socha krásné Molly Malone, proslulé pouliční prodavačky známé z lidové písně. Ve své době vzbuzovala mezi konzervativními Iry pobouření kvůli hlubokému výstřihu, ale byla považována za nejhezčí děvče ve městě. Legenda říká, že dodnes je v tichých nocích slyšet Mollyino vyvolávání a skřípot jejího vozíku. U sochy sedává usměvavý děda s bubínkem, zpívá, povídá a mě si s vozíkem přitáhl, objal mě a lípl mi hubičku.

Zašly jsme i do Temple Baru, nejslavnějšího baru v Dublinu, podle kterého byla pojmenovaná celá čtvrť. Hraje v něm živá hudba irské písničky, často i tu o Molly Malone a je tu stále plno. Nešlo se neprojít po oblíbené nákupní ulici Grafton Street, stále plné pouličních umělců. Tady začínal i známý písničkář Glen Hansard a ve filmu "Once" po ní Markéta Irglová táhne vysavač.

Historický Dublin je plný kostelů a katedrál. Navštívily jsme největší irský kostel z 12. století - St. Patrick Catedral. Má osmdesátimetrovou věž, hrobku hrabat z Corku a památky na spisovatele Jonathana Swifta. Katedrála Sv. Patrika byla postavena vedle posvátné studny, kde podle pověstí v 5. století křtil sám Sv. Patrik. Další známá historická budova - hrad ze13. století - Dublin Castle, je dnes sídlem vlády. A nejstarší katedrálou v zemi je Christ Church Catedral. Tento Kristův kostel byl postaven v r. 1172 a nahradil starý dřevěný, založený Vikingy. Hned vedle chrámu jsme našly Dublinium, pozoruhodné muzeum historie Dublinu, kde je výstava vykopávek a zajímavé interiéry středověkých místností.

O pivovaru Guinness jsem se dočetla, že produkuje přes 45 milionů piv denně a je tak výjimečné proto, že se k výrobě používá voda z Wicklowských hor. Vstupné bylo asi 10 Eur a s vozíčkem se kamkoli dostat nebyl vůbec problém. Výtahy vedou až do sedmého patra na vyhlídkovou terasu, kde každý návštěvník dostane, za díl vstupenky, pintu piva. Spisovatel James Joyce toto zvláštní husté černé pivo Guinness nazval "vínem Irska". Točí se v barech a hospůdkách

a říká se mu "jídlo ve skle". Myslím ale, že našim českým pivařům by moc nevyhovovalo, ... brzy zasytí.

Dublin, to je taky nejznámější dublinský most - Half-Penny Bridge, který byl pro nás, bohužel, pro plno schodů, nedostupný. Ostře klenutý bílý litinový most pro pěší nesl oficiální název Liffey Bridge, lidově mu však zůstalo jméno "půl penny", podle výše mýtného, které se na něm vybíralo až do roku 1919.

Jameson, palírna nejprodávanější irské whisky, stojí v Dublinu od roku 1780. Zašly jsme i tam a dověděly se, že rozdíl mezi skotskou a irskou whisky je, že když klíčí ječmen na skotskou, tak pod ní hoří oheň a jde na něj kouř. A když klíčí ječmen na irskou, leží na kachlích, takže na něj kouř nejde. A jestli si někdo myslí, že ta whisky, kterou už má ve sklepě padesát let, bude lepší, a vyzrálejší, tak to není pravda. Whisky zraje jen v sudech, irská minimálně sedm let. A jak tak whisky zraje, tak díl, který se každý rok odpaří, to je dárek andělům... A proč se prý v Irsku ovečky a krávy usmívají? Protože dostávají ta vymáchaná naklíčená zrna ...

V mnoha ulicích Dublinu jsme viděly strohé cihlové gregoriánské domy z 18. století, s nepřehlédnutelnými barevnými dveřmi. Jedna historka říká, že když v Anglii zemřela královna Viktorie, všechny dveře měly být natřeny načerno na znamení smutku. Ale vzpurní Irové udělali přesný opak, použili pastelové barvy... A zajímavé "vějířky" nad dveřmi měly svůj účel - v době, kdy ulice neměly veřejné osvětlení, byla záře, dopadající těmito okýnky, jediným zdrojem světla.

Kousek od O´Connell Street je Writers Museum s památkami na vynikající irské spisovatele, o kterých jsem se nedávno učila k maturitě. James Joyce, Oscar Wilde, Samuel Beckett, G. B. Shaw, Jonathan Swift a mnoho dalších. Koupila jsem si povídky od Jamese Joyce "Dubliňané". V Městské galerii jsme se zase kochaly nádhernými obrazy známých i neznámých malířů, zajímavá byla rozsáhlá expozice malíře Francise Bacona.

Dublin má hodně zeleně. Kam jsme se při procházkách vrtly jsme narazily na parky a parčíky. Jeden rozlehlý, takřka ve středu města, je St. Stephen´s Green, a jiný, mnohonásobně větší, se zoologickou zahradou, mnoha sportovišti a velikým obeliskem, se jmenuje Phoenix park a leží na okraji města. "Zahradu růží" jsme našly ve velkém parku St. Ann na pobřeží. Parky jsou u škol, zelené pásy u domů.

Všudypřítomná zeleň však pouze rámuje mnohem hlubší, vnitřní krásu Irska. Krásu, kterou v sobě nese historie, kultura i zdejší lidé. A my to všechno projely, ta zajímavá místa viděly a trochu i lidičky poznaly. Autobusy byly pro naše cestování nejlepší, většina z nich má vyklápěcí plošinu. I ty zájezdní a vyhlídkové.

Přejely jsme z Dublinu na západ k Atlantickému oceánu, za zvláštním přírodním úkazem. Říká se mu Cliffs of Moher - "Mohérové útesy". Vznikly otloukáním a omýváním skal nárazy mořské vody a tyčí z Atlantiku někde až do výšky 200 m, v délce osmi kilometrů. Prý jsou nejkrásnější v osm ráno, a pak při západu slunce. Ráno jsme tam nebyly a sluníčko bylo ten den hodně hluboko v tmavých peřinách mraků. Zato vítr foukal příšerný a mamka měla co dělat vytlačit mě na vozíku na všechny ty vyhlídky, a vůbec se udržet na nohou. Začalo i pršet a voda chvílemi šlehala do obličeje, až to bolelo. Ale stálo to za to. V dálce jsme zahlédly i náznak Aranských ostrovů. U útesů vystavěli nové turistické centrum a komplex obchůdků, infocentra a muzea. Krásně vymyšlené - bez narušení krajiny, zavrtané do svahu.

Cesta přes "smaragdový ostrov" zvlněnou zelenou krajinou, plnou různě rozptýlených domečků, s poli a pastvinami kolem, s hrádky a polorozpadlými kamennými rotundami, se stády pasoucích se krav, ovcí a koní ve zvláštních kamenných ohradách, to byl nádherný, skoro až dojemný zážitek.

Při jiném výletu, do nejvyšších hor Irska Wicklow Mountains, vzdálených asi 50 km od Dublinu, jsme projížděli kolem nevelkého dublinského přístavu plného lodí, v městečku Bray míjely kamennou rotundu - muzeum James Joyce Tower. Jelo se kolem pláže, kde se natáčela ta krvavá bitva z filmu Zachraňte vojína Rayena a navštívily nádherně upravené zahrady Powerscourts Garden. Pršelo sice, ale prožily jsme další krásný den. A jel s námi neuvěřitelný řidič. Stále povídal do mikrofonu co vidíme vpravo vlevo, prokládal to historkami veselými i smutnými, ale hlavně nám nádherně zpíval. To nemělo chybu...

Irská kuchyně je jednoduchá a hlavní potravinou jsou brambory. K snídaně jedí většinou cornflakes, ovesné kaše, vejce se slaninou, párky, toasty, pijí čaj s mlékem nebo černou kávu. K obědu sendvič, čaj nebo polévka. Večeře je rozmanitější. Hlavní chod bývá jehněčí, hovězí nebo drůbeží maso, také ryby a mořské plody. Jako aperitiv irská whisky. Po večeři Guinness, někde víno. K oblíbenosti irské whisky přispívá "irská káva", specialita z whisky, kávy a šlehačky, která chutná výtečně. Oblíbené jídlo je "Fish and chips" - velký kus smažené ryby s velkými hranolky, na které si Irové kapou ocet. Národní jídlo je "Irish stew" - kostky jehněčího, hlávkové zelí, karotka, brambory - podávané v hluboké misce, jako hustá horká polévka. A k tomu krajíc chleba.

Irsko je země s kohoutky rozdělenými na teplou a studenou vodu, s autobusovými zastávkami bez jízdních řádů, kde se někdy čeká i dvacet .. třicet minut. Irové nakupují u řezníka v "pounds", pivo objednávají v pintách a na zahrádkách pěstují nádherné fuchsie a palmy. V barech a restauracích se nekouří, zato po ulicích je vidět kuřáků plno. Je to země se záludným povětřím, kdy se vystřídají i tři roční období v jednom dni. Země, kde se však nikdo nevzteká, nerozčiluje, ač je tady doprava .. jak šílená, a počasí taky. Možná proto má kde kdo sluchátka v uších a stále si pobrukuje, ... a při tom dlouhém čekání si pohodově podupává do taktu.

Nejlepší dojem: příjemní a ochotní lidé. Poučení: mít tak národní hrdost jako Irové!..

Maruška a Lída Harcubovy z Harrachova, cestovatelky po tom úžasném světě

Tak to byl teda žážitek...