Na vozíčku do Alp...

 

(článek z roku 2007)

"Proč zrovna Zermatt, to je místo pro lyžaře..., co ty tam na invalidním vozíku chceš, proboha, dělat?" měla starost kamarádka Šárka.

"A proč ne, je tam prý všechno bezbariérové... a s mamkou to zvládneme, však víš!"

"Nejintenzivnější zážitky prý souvisí s neznámem!" řekl někdo chytrý, myslím Einstein.

My máme s mámou z našich procestovaných míst světa zážitky, řekla bych, úžasné a nevšední... V příjemné Paříži mě do metra s vozíkem nosili "účastníci zájezdu" a ve starobylém Londýně nás vykázali s invalidním vozíkem z legendárního červeného patrového autobusu, nebyla prý zajištěna moje bezpečnost. A v metru tam visel srandovní plakátek s logem vozíčkáře, kolik je ve které stanici schodů... V laskavém Thajsku jsme hledaly ubytování s evropským WC, na šlapkové nemůžu, když nestojím. A v uvolněném Holandsku jsme se kvůli jediné tyči ve dveřích tramvaje s vozíkem dovnitř nedostaly. Ve čtyřech státech USA "v pohodě", na řeckém ostrově Corfu sehnat dvě prkna jako nájezd na schody byl velký problém, ale na místě stařičkých olivovníků je to dost pochopitelné. V Římě bylo tehdy děsné vedro, schody jsou tam naprosto všude, ale osobní setkání s papežem Janem Pavlem II. to zastínilo a vymazalo navždy z paměti. Prostě - milujeme s mamkou cestování, ...bariéry - nebariéry, schody - neschody ...

Zermatt! Vidět toto idylické horské městečko, obklopené - skoro bych řekla "tísnící se" - mezi takovými nebetyčnými skalami, to je něco tak úchvatného a odzbrojujícího, až tajíte dech. Připadala jsem si jako mravenec. Mezi moderními hotely, domy a obchody se sem tam krčí stařičké romantické domky - malé dřevěné roubenky. Je to ... jakoby "stařenky" hlídaly to barevné značkové mládí, proudící kolem.

Zermatt je známý jako místo bez aut, ulice jsou zde velice úzké. Lanovky, elektrická vozítka jako taxi a horské vláčky, to jsou jediné povolené dopravní prostředky. A ještě krásně barevné koňmi tažené kočáry.

Ubytované jsme v hotelu Butterfly, ve speciálním pokoji zařízeném pro postižené. Výtah, široké dveře, v koupelně madla a ve sprše sklápěcí sedačka, pod umyvadlem dost prostoru pro vozík. Je to tak, jak si to přeje každý vozíčkář. A další malé pozornosti - při snídani u našeho stolu chybí židle. Je to moc milé, že někdo myslí na to, že přijede vozíčkář. To jsme ještě nikdy nikde nezažily. Jsou to pro zdravého nepovšimnutelné maličkosti, ale my fakt nikdy nevíme, kam s tou židlí navíc. Švýcaři si toho všimli.

Ráno nás vítá sníh. Je konec září, všude na oknech a balkonech truhlíky přetékající barvami. Sníh vytrvale poletuje a barví na bílo muškáty, petúnie a všechno kolem. Chystáme se "na kopec".

Každý, kdo přijede do Zermattu, musí absolvovat jedinečný výlet ozubnicovou dráhou na Gornergrat. Tento vlak vás během 40ti minut vyveze na vyhlídkovou terasu, odkud je nádherná vyhlídka na nejfotografovanější horu Evropy - Matterhorn ... a dalších 28 čtyřtisícovek. Když ovšem nepadá sníh! Ale nám, jak jedeme nahoru, sněžení přibývá. Z vláčku fotíme stromy a sníh, nahoře na vyhlídce je čerstvého sněhu asi tak 20 "čísel". Matterhorn nikde, sníh všude..., ach jo, škoda...

Odpoledne navštívíme moc zajímavé alpské Matterhorn Museum, s historií Zermattu a připomínkami dobývání vrcholů a osobností, zapsaných do dějin horolezectví.

Další den ráno je líp, mraky nejsou tak hutné. Třeba se dočkáme inverze, kdy je v údolích mlha a na horách modro..., to známe z domova. Pokoušíme se tedy znova vyjet na Gornergrat za tou famózní horou .. a máme fakt štěstí. Matterhorn je hora opravdu magická, až mystická a ... moc lahodí oku. Je unikátně osamocená, je zvláštně až kýčovitě symetrická a fotkám .. prostě sluší. Kam oko dohlédne je jiskřivě bílo. Alpský hřeben zde dosahuje největších výšek. Na kopečku luxusní hotel s kopulkami, v dálce nejvyšší švýcarská hora Monte Rosa a další obři, Klein Matterhorn, s nejvýše položenou stanicí lanovky v Evropě .. tak to máme zážitek!

Odpoledne balíme. Tedy víc mamka, vozíčkář s chromýma rukama toho sám moc nenabalí. Já mám na našich cestách na starosti takové to "technické zázemí" - foťák, kamerku, baterie, nabíječky a hlavně notebook. ... Přejíždíme do malé vesničky Fieschertal. Je to tu jiné než v Zermattu, tišší a skromnější. Jdeme na vycházku označenou jako vhodnou pro vozíčkáře. A je. Rozhlížíme se po ztichlé podvečerní krajině a máme pocit, že jinde nejsou pastviny zelenější, kravičky, kozy a ovečky spokojenější a hory kolem majestátnější. Jdeme kolem řeky s mléčně tyrkysovou vodou z ledovců, potkáme pasáka s krávami, co si nesou plná vemena a nedaleko cinkají zvonce velkého stáda koz. Omamný klid a pohoda, čistota a řád všeho kolem.

Ráno nízkopodlažním vláčkem do Fiesche a chystáme se vyjet kabinkovou lanovkou na horu Eggishorn. Na nádhernou vyhlídku okolních alpských panoramat a hlavně - uvidět ten největší evropský ledovec - a že jich je ve Švýcarsku na 140! Tento je takřka 25 km dlouhý a jmenuje se Aletschglacier. Dočetla jsem se, že díky němu je celá oblast od roku 2001 zapsána v Seznamu UNESCO, .. někde má prý sílu až 900 m. Počasí máme jako na objednávku. Tak to je podívaná! A k tomu paragliding. Nad údolím krouží padák, prudce vzlétá, až se ztrácí v bílém mraku, pro který nevidíme Mont Blank. Skočila jsem vloni padákem /v tandemu, samozřejmě../ ze čtyř kilometrů. "Mami, ten paragliding se taky, myslím, dělá v tandemu, ne?" - blesklo mi hlavou a mamka .. jen zakroutila očima. Od Japonců, kteří jsou snad všude, jsem dostala krásné "origami"...

Odpoledne jdeme navštívit místní "Sport - and Feriencenter". Je to rozsáhlý komplex mnoha budov ve velikém parku, místo pro sport a volný čas v zimě i v létě. A všechny ty budovy jsou bezbariérové. Bazén, bowling, prostory pro všemožné sporty, jídelna a ubytování, ... všechny vstupy mají nájezdy a uvnitř jsou výtahy. To tedy fakt nemá chybu, moc se nám tam líbilo!

A všechno jednou končí, s přátelským Švýcarskem se loučíme. Snídáme v šest ráno v malebném Fieschertale pod Alpami, po poledni už z letadla fotíme Prahu, odpoledne pijeme kafe v Horních Počernicích s rodinkami mých dvou bráchů a pochutnáváme si na skvělé švýcarské čokoládě. Večer mě doma vítá můj miláček - asistenční pes, zlatý retrívr Sam.

Od narození žiju v horách, v těch našich nejvyšších. Krkonoše jsou taky moc krásné, ale jiné než Alpy. Asi, že jsou tak zaoblené a tím možná .. víc romantické a jakoby - míň nebezpečné. Mám ráda naše hory, i když ... někdy padá a padá a mě to bílé za oknem "trápí" víc jak půl roku. Sníh tedy není zrovna kamarád vozíčkáře. Jsem hodně postižená dětskou mozkovou obrnou a .. nejen, že mě zebou děsně nohy, taky se třeba měsíc nedostanu z domu. Jezdím na elektrickém vozíku, ale ve sněhu se prostě .. nedaří. Na naše cestování do světa za dobrodružstvím a do škol, bereme vždycky jen vozík mechanický.

Švýcarsko je země nejen velice krásná, čistá a upravená, ale čeho si navíc cením a vážím já, Maruška Harcubová z Harrachova - vozíčkář "na plný úvazek", je to, že tahle země je bezbariérová. Nikdy bych tomu při pohledu na mapu a na ty všudypřítomné Alpy nevěřila.

Jezdily jsme zubačkou, vlaky, autobusy, kabinkovými lanovkami, bydlely v hotelích, jedly v restauracích, navštívily muzeum a nakupovaly dárky v obchodech. Nikde není s vozíkem problém. Všude jsou plošiny, nájezdy, výtahy a postupně jsme zjišťovaly, jaké úžasné "vychytávky" mají ve Švýcarsku pro nás vozíčkáře vymyšlené.

Na každém nádraží, kde nejezdí jen nízkopodlažní vlaky, je žlutá mechanická plošina na kolečkách. Přijede s ní obsluha ke schůdkům vlaku a "našlape" do potřebné výšky. Jak jednoduché.. O každém vozíčkáři se ví na výstupní stanici a už tam čeká chlapík s plošinou. Ve vlaku se, na místě označeném pro vozíčkáře, prostě odklopí dvousedačka a hned je místo pro vozík. Úplně prosté. Nikde netrčím a nezavazím ... a nezdržuju vás, spěchající chodící.

A jak je to v Čechách - vozíčkář versus vlak? Chci-li jako vozíčkář využít mobilní zdvižné plošiny, umístěné přímo na nádraží, je tento druh přepravy nutné objednat pomocí speciálního formuláře 6 dní před samotným odjezdem. Ne všechna nádraží jsou však vybavena touto plošinou, proto je třeba naplánovat svoji cestu tak, aby vedla jen stanicemi, kde ji mají. To si fakt nedělám srandu! Jestli chci cestovat vlakem, musím si nalézt spoj určený k přepravě vozíčkářů a centru Českých drah předem nahlásit svoji přepravu. Je nezbytné, aby o tomto druhu přepravy byli informováni zaměstnanci Českých drah, a to ve výchozí, přestupní i konečné stanici. Jinak riskuji, že vlaková četa nebude informována o přepravě vozíčkáře a mohlo by nastat ... nedorozumění. To si opravdu nedělám srandu! O čistotě vlaků a dodržování jízdních řádů vůbec nemluvím. Pro všechno toto ponižující nejezdíme v Čechách vlakem vůbec. I když vlaková doprava jako taková, je i pro člověka na vozíku .. skvělé cestování. Když funguje. A že to jde, na to jsme už přišly ...

Čistota a řád, to už jsem o Švýcarsku někde zmínila. O vlakové dopravě to platí obzvlášť. Vlaky jezdí přesně a všude je čisto. Na WC teče voda, funguje tekuté mýdlo, všude je toaletní papír a plný zásobník papírových ručníků. Mamka měla bleděmodrou bundu a ve vlaku se trochu ošívala, jak asi bude vypadat, až budeme vystupovat. Nikde se neumazala, všechno je ve vlacích čisté a až neuvěřitelně naleštěné.

Jezdit Švýcarskem je nejlepší na Swiss Pass. Je to turistický lístek na celou síť 20 000 km všech vlaků, horských i městských autobusů a dokonce parníků na jezerech, který navíc platí jako volná vstupenka do 400 muzeí v zemi a ještě dává slevu 50% na horské dráhy a lanovky. Prodává se i v některých českých cestovkách, stojí na 4 dny zhruba kolem 3000 Kč, jsou i vícedenní. Na obě hlavní švýcarská letiště do Curychu (3x denně) a Ženevy (1x denně), létají aerolinie Swiss. Z obou letišť je to do Alp v kantonu Wallis něco přes 3 hodiny jízdy. Zpáteční letenka z Prahy včetně tax stojí do Curychu kolem 4000 Kč a kolem 2400 Kč do Ženevy.

41 290 km2 nádherné přírody s ostře zelenými loukami a všudypřítomnými Alpami. Země Viléma Tella, Erasma Rotterdamského, Jeana Jaquese Rousseaua, Jana Kalvína, Hermanna Hesse a dalších velikánů, země skvělé čokolády, výtečných sýrů, přesných hodinek, lahodného vína, spolehlivých bank, čtyř jazyků a čtyř kultur, někdy strohá jako zdejší hory, jindy pestrá a přívětivá jako vesničky a města uprostřed nich - to je úžasné Švýcarsko.

Je to země nesmírně fotogenická. Často uvidíme i něco, co žádná fotografie nezprostředkuje. Pak foťák odložíme a jen tak stojíme .. a díváme se. Některé pocity pak utkví v člověku na celý život.