"Buen Camino!" ... - došly jsme do Compostely

 "Naše cesta - jak by řekl Jan Werich - vedla nahoru, dolů, políčkama, lesíčkama, ... sem tam s lidmi se zastavit, ze studánky se napít ... a heleďme, mravenec! A o tom putování je. Příroda, lidi, žádná technika, žádné pohodlí ...

Ptají se nás - jaké to je, dojít do cíle? Do Santiaga ... Jak odpovědět, přesně nevím, ale vím jistě, že hlavní cíl pouti není dojít do Santiaga, ta cesta je cíl...", napsala mamka všem domů.

Podle legendy kdysi ve Španělsku jeden pastýř uviděl nad polem zářící hvězdu a začalo se tomu místu říkat Compostela - hvězdné pole. Prý tady pochovali v roce 44 apoštola, sv. Jakuba. Lidé toto místo uctívali a pomalu zde rostlo město. K Jakubovým ostatkům mířili už v dávných staletích poutníci - "peregrinos" z celé Evropy, a jejich symbolem se stala mušle a hůl.

"Camino Frances" je Svatojakubská poutní cesta na severu Španělska, plná prastarých památek, chráněná programem UNESCO a celá má skoro 800 km. Rada Evropy vyhlásila Svatojakubskou cestu v roce 1987 první evropskou kulturní cestou. Tenkrát bylo na cestě registrováno asi 5 tisíc poutníků ročně, v roce 2005 jich bylo kolem 100 tisíc a letos se čeká rekordní množství, protože je "svatý rok".

Cesta začíná v Pyrenejích, ve francouzském městě St. Jean-Pied-de-Port, pokračuje španělským venkovem, přes pár větších měst, a končí v Santiagu de Compostela. Původně na tuto pouť chodili jen věřící křesťané. Šli za ostatky apoštola sv. Jakuba, které jsou uloženy v těžkém stříbrném relikviáři v katedrále v Santiagu. Tak jak islámská tradice říká, že každý věřící by měl vykonat jednou za život pěší pouť do Mekky, tak i křesťané mají své poutní cesty. Jedna je do Říma, druhá do Jeruzaléma a třetí je tato, do Santiaga.

Už dávno však tato poutní cesta není jen pro věřící, chodí ji lidé z celého světa z nejrůznějších důvodů. Někdo cestu bere jako sportovní výkon, jiný jde z náboženských pohnutek, jako pokání, další z duchovních potřeby, protože hledá sám sebe a svou životní cestu, někdo cítí, že musí jen na chvíli vypadnout z toho šíleného koloběhu, aby se z toho nezbláznil. A někdo jde jen tak, ani neví proč a na pouti na to třeba přijde... Je to cesta zvláštní, magická a plná symbolů, mnohé se až tam naučíte vnímat.

I my s mamkou byly skoro měsíc "peregrinos na cestě do Compostely", poutníci bez vlastní postele, s batohem na zádech, spacákem, bez televize, počítače, bez všech vymožeností a samozřejmostí, na které jsme všichni doma zvyklí. Poutník každou noc přespí v jiné poutnické ubytovně (albergue). Jsou na Svatojakubské cestě co 5 či10 km. Čím blíž k Santiagu, tím hustěji, ale také tím plnější.

Cena městských ubytoven je (letos) 5 Euro, soukromých 8, 10 i 12.. Hostel 16, 20, 25 i víc Euro za lůžko. Jen jednou jsme narazily na "municipal albergue" - městskou ubytovnu, s dobrovolným příspěvkem.  

Nevěděly jsme, jaké naše putování bude, trochu jsme se bály, jak to bude fungovat, být "peregrinos" s invalidním vozíkem. Podle fotek je však vidět, že mamka na to mnohokrát sama nebyla. Camino je plné hodných lidí, některé dny jsem šla opravdu od tlačitele k tlačiteli. Přes kamennou cestu mě přenesli čtyři Francouzi, pak je vystřídali čtyři Němci. Několikrát se pro nás poutník vrátil, aby mamce s vozíkem pomohl, protože narazil v lese na těžkou cestu. Nevšední zážitky plné soucítění, lidskosti a zvláštního až dojemného soužití úplně cizích lidí, ... třeba když poutník z Austrálie prošívá nití puchýře poutnici z Kanady.

Mamka se na tuto cestu připravovala asi dva roky. Přečetla tehdy knížku Poutník - mágův deník, od brazilského spisovatele Paulo Coelho (čti kveljů) a říká, že hned věděla, že tuto cestu půjde. A bylo jí jasné, že mě bude muset vzít s sebou, že tedy musí vyrazit co nejdřív, dokud je "mladá a svěží", jak říká.

Naše putování byla nevšední a zvláštní doba, plná neobvyklých situací a setkávání se zajímavými lidmi z celého světa. Spaly jsme v poutnických ubytovnách, v nepohodlí, v ložnicích pro dvacet... třicet poutníků, mamka několikrát spala nahoře na "patráku" (od dětství poprvé). Když u první takové postele stála, děsně se smála, prý: "Maru, tam se nikdy nedostanu!". Přesto jsme každé ráno za svítání vycházely a podle žlutých šipek, milníků a svatojakubských mušlí pokračovaly ve své cestě. Taková trochu "bojovka", jako na táboře.., jsem si říkala.

Na některé ubytovně bylo logo vozíčkáře a dostaly jsme "dvoulůžák" s koupelnou a madly. Většinou ale měli koupelnu zaskládanou vším možným, protože nikdy žádného poutníka - vozíčkáře neubytovávali. Někde to byl sklad s toaletním papírem a čistícími prostředky, jinde zázemí pro uklízečky plné kýblů, mopů a košťat.

Na pouti do Compostely nám z Leonu, přes páramo - tedy roviny a roviny - pralo sluníčko, jinde zas foukal silný vítr, v Galícii jsme vycházely do mlžných rán, jiných pět dnů šly v nepřetržitém dešti. Ať bylo jak bylo, říkaly jsme si: "Nefňukej, i to je camino!"

Procházely jsme vinicemi s nízkými pokřivenými stromky, háji eukalyptů, jejichž tenká kůra se odlupuje a jako cáry visí na větvích, míjely jsme stáda krav, koní, ovcí a všechno hlídali psi. Procházely jsme středověká města, katedrály, kostely i malé kapličky z dávných staletí, ... není snad kostelní věže, kde by nebylo čapí hnízdo. Obdivovaly jsme stařičké kamenné domy a zvláštní ploty z tenkých kamenných plátů, "pallozas"- kulaté prerománské domky se slaměnými střechami, "horreos" - uzavřené domečky na podstavci, kde se chrání před krysami sklizené plodiny a hlavně suší kukuřice. Těšily jsme se na všechny milníky s vytesanými kilometry, na žluté šipky a kovové mušle, co nás dovedly do Compostely. Všude jsme si představovaly ruce, co toto všechno vytvořily a jiné, které pro poutníky vše dodnes udržují. Dojemné ...

Měnila se krajina, počasí, i poutníci. Některé "peregrinos" jsme potkaly několikrát, jako třeba dánského malíře Martina, co hledal lásku a hodně pil, šedivou Rakušanku Uršulu, která šla pouť už podruhé a pořád fňukala a na něco si stěžovala, dva studenty z Floridy, co měli nohy plné puchýřů a stále jim byla zima. Čecha Martina, co poznal milou tichou Korejku, ztratil ji a zase našel, divokou a krásnou Romu z Argentiny s kamarádkou Evou z Brazílie, co se stále jen smály, stařičkého Japonce Jošiho, s manželkou Juki, který skládal přenádherné origami. Taky hlučnou Španělku Lauru s tatínkem Nemésiem a strejdou Javierem, co si ulomili na noži vývrtku amamka jim několikrát za večer otvírala víno mým "švýcarákem" ... Příjemné bylo dvojí setkání s Irkou Caroline. Poprvé v naší úplně první ubytovně, a pak v závěru naší cesty, v Santiagu. Dlouho jsme seděly a povídaly si o našich poutích.

Centrem Santiaga je katedrála s ostatky sv. Jakuba, dvě náměstí a fontána se vzpínajícími se koňmi. V kamenné budově kousek odtud jsme po předložení poutnického průkazu "credencialu" dostaly Compostelu, latinsky psaný dekret o dokončené pouti. V překrásné a úplně "narvané" katedrále se sloužila mše za nás - poutníky. Zpívalo se, modlilo se, přijímalo se a veliká kadidelnice "botafumeiro" ze 14. století, rozhoupaná sedmi kněžími, lítala na tlustém laně až ke stropu.

Ještě pár milých setkání s povědomými poutníky, poslední pozdravy Buen camino, slzíme, objímáme se ... a náš "spolek" se rozpadá. Tak mami, Buen camino a díky, žes mě vzala na svou pouť.., byl to jeden z nejkrásnějších a nejnevšednějších zážitků mého života.