Studentům vstup zakázán aneb Jak úžasnou životní dráhu jedné těžce tělesně postižené vozíčkářky odstartovala integrace...

 Jmenuji se Marie Harcubová, jsem postižená těžkou formou dětské mozkové obrny, spastickou kvadruparézou. Od deseti let jezdím na elektrickém vozíku, jsem úplně závislá na pomoci ostatních a můj životní příběh naprosto zásadně ovlivnila integrace.

Narodila jsem se hodně předčasně s váhou 1200 g. Kolem roku mi diagnostikovali nejtěžší formu dětské mozkové obrny, postižení všech čtyř končetin. Můj mozek se naštěstí vyvíjel v normě. Do rehabilitační školky mě mamka vozila 35 km denně, dva roky. Do předškolního oddělení mateřské školky jsem byla integrovaná mezi zdravé děti, z nichž většina byla mými spolužáky i na Základní škole. Nastupovala jsem do první třídy krátce po revoluci, v roce 1990, kdy byla obrovská euforie začleňovat postižené mezi zdravé, protože - Nejsme jako oni!, Nebudeme jako komunisti zavírat postižené do ústavů...! Všichni handicapovaní patří mezi nás!

To už je 25 roků...

A co o integraci říká moje mamka: "Když moje dcerka Maruška nastupovala do mateřské školky v Harrachově mezi zdravé děti, nikdo nevěděl, jak to bude fungovat. Učitelky však byly úžasné. Hry opatrně a citlivě přizpůsobovaly holčičce, která nechodila a lezla pouze po čtyřech. Nikoho nebrzdila, děti se učily ohleduplnosti a laskavosti. Když při besídce hrály na hudební nástroje, ona ťukala svýma chromýma rukama do bubínku a všichni jsme slzeli dojetím, jak se integrace povedla.

A podobně vše pokračovalo na základní škole. Přestože s integrací neměl nikdo žádné zkušenosti, souhlasil okres, město, škola i skvělá paní učitelka. Maruška byla první úspěšně integrovaný žáček široko daleko. Plnila školní osnovy trochu pomaleji a kromě tělocviku byla klasifikovaná jako ostatní. Na druhém stupni seděli s Maruškou v lavici postupně tři osobní asistenti, vojáci "na civilce" a pomáhali jí. S chystáním pomůcek, se psaním delších textů, které Maruška nestíhala, s přenášením přes schody. Nikoho ze spolužáků postižená dívka nezdržovala a nebrzdila.

Roční studium ve Spojených Státech absolvovala ve třídě speciální pedagožky při High School ve Virginii, kde jsem s ní také seděla v lavici.

Na obchodní akademii jsem ji vozila do Jablonce nad Nisou, zase mezi zdravé studenty. Nahrávala si přednášenou látku na diktafon a doma přepisovala a přepisovala a učila se. Seděla jsem s ní v lavici a pomáhala jí. Maruška maturovala s jednou dvojkou. Zase se integrace podařila skvěle."

A výsledek vší té integrace či inkluze? Stala se ze mě žena, která sice stále nechodí, ale jinak je zdravá. Stala se ze mě překladatelka; přeložila jsem sedm knih z angličtiny a se dvěma jsem pomáhala. Také se ze mě stala cestovatelka; navštívila jsem 25 zemí na čtyřech kontinentech, a ještě aktivní blogerka - píšu blog o buddhismu, druhý o cestování a jsem ambasadorka cestovatelského počítačového portálu http://disway.org

A posléze - myslím, že jsem slušný, laskavý a poctivý člověk, který je vděčný všem těm úžasným kantorům, osobním asistentům a hlavně mamce, že mi integraci umožnili. Ve svém třicetiletém životě jsem měla velkou kliku na skvělé lidi bez předsudků, na lidi inteligentní, kteří byli tak laskaví a věnovali mi pozornost.

A malý vzkaz pro vystrašené učitele: ´Kdybyste si náhodou nevěděli rady, jak na úspěšnou integraci postižených žáčků, zajeďte se poptat úžasných kantorů na základku do Harrachova. Jsem jim moc vděčná, že mi dali šanci.´"

Se skvělou učitelkou Lori z Colorada v USA jsem si nedávno na téma integrace dlouze povídala. Šla už do důchodu, ale předtím 34 roky učila a pracovala s dětmi se speciálními potřebami. Podělila se se mnou o svůj názor a dlouholeté zkušenosti. Přišla do styku s různými studenty - především samozřejmě zdravými, ale také s tělesně i mentálně postiženými, trpícími různými duševními poruchami, u těch starších i potýkajícími se s alkoholem či drogami...

Co si myslíš o integraci, Lori?

Integrace v Americe funguje už léta velice dobře. Nedávno jsem měla znova šanci sledovat, jaké skvělé služby škola, kde jsem vypomáhala, poskytuje pro studenty se speciálními potřebami. Měli žáka na vozíku, jiného s vývojovou vadou, další byl s Downovým syndromem, jiný s mírným autismem. Zdravé děti měli povědomí o postižení spolužáka a jsou připraveni mu kdykoli pomoci. Podle mých zkušeností ho berou naprosto normálně.

Ptala jsem se studentů, co si myslí o integraci. Řekli mi, že mít mezi sebou spolužáka se speciálními potřebami jim nikdy nepřišlo nijak zvláštní, jiné či divné. Všichni se shodli na tom, že integrace je součástí běžného života. Každý žáček by měl mít příležitost se učit společně s ostatními. Vštípí si tak vlastnosti jako je trpělivost a tolerance. A hodnotu inkluze ocení poté i v dospělosti.

Má každé dítě osobního asistenta?

Pokud je to nutné tak ano. Asistenta má dítě, které ho potřebuje, ať už se jedná o fyzickou nebo jinou pomoc. Každopádně se s dobrým plánem mohou všichni něčemu přiučit a prospěje jim to. Všeobecně se dá říct, že ve třídě je přítomen hlavní učitel a k dispozici má pomocného učitele/asistenta s potřebnou úrovní vzdělání, případně zdravotní certifikací.

Oddělují se někdy žáci od sebe?

Od zbytku třídy se např. dítě s vývojovou poruchou odloučí pouze v případě, když se s pomocným asistentem jde učit praktické pracovní dovednosti, jako např. rovnání knihovny. Dítě se speciálními potřebami může být ve kterékoli třídě, kde může fungovat.

Máš pocit, že by žák s handicapem narušoval nějakým způsobem tvou výuku?

Za sebe mohu říct, že ne. Žák s handicapem ve třídě mou výuku nikdy nijak zásadně nenarušoval. Stačilo občas podle potřeby látku trochu upravit. Je to někdy těžší přizpůsobovat lekce někomu, kdo potřebuje individuální přístup a tempo, ale určitě ne nemožné. Příprava je někdy pracnější, ale dobrý učitel to zvládne.

Na větších školách v mém obvodu mají děti s různým postižením, např. mozkovou obrnu, postižení následkem úrazu a další. Osobně jsem se v poslední době setkala s dětmi, které trpěly post traumatickým stresovým syndromem, úzkostí, bipolární poruchou, a dokonce jsem učila dítě se schizofrenií (jakkoli je tato porucha u náctiletých vzácná). Před sedmi lety jsem měla ve třídě kluka, který po nehodě zůstal na vozíku a byl úžasný. Spektrum diagnóz je velmi široké, ale u nás mohou studenti s různými problémy navštěvovat jakoukoli veřejnou školu.

Tolik učitelka Lori...

A ještě já, Maruška: "Poslední dobou stále dokola omílaná slova integrace a inkluze jsou pro mnohé lidi děsivým strašákem. Jako kdyby měla nastat invaze postižených, kteří se nahrnou do škol a budou všude rušit, zdržovat a překážet těm chytrým a zdravým. Ono nás zas tak moc nebude. A nebojte se nás tolik, jsme lidé jako vy, jen občas potřebujeme trochu pomoci. Jsem příkladem integrovaného žáka od mateřské školky až po maturitu na obchodní akademii a věřím, že setkání se mnou nikomu neublížilo, ani ho nijak nepoškodilo.